Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duchové země Zemský element pevné hmoty reprezentují duchové hor, skal, jeskyň a kamenů. O úctě k horám, k výšinám a ke kamenům mluví již staré prameny, jak ruské, např. Slovo sv. Jana Zlatoústého, tak i západní, např. Thietmar, Kosmas, Homiliář opatovický, Helmond, polská kázání, a jihoslovanské, např. Život sv. Nauma z 10. stol. Jde  sice většinou jen o povšechné údaje, nicméně srovnáním s později doloženými zvyky je možno je dokreslit do konkrétnější podoby. Když se např. u kamenů považovaných za posvátné přísahalo a přinášely se jim oběti, pak z pozdějších pozorování víme, že to nebylo určeno kamenům jako takovým, nýbrž bytostem v nich přebývajících nebo s nimi spojeným. V případě výšin není někdy jasné, zda úcta patřila jim nebo hájům či idolům na nich umístěných, ale vždy můžeme předpokládat, že šlo především o bytosti s těmito místy nebo předměty spojovanými. To je příklad hory Ślęzy (Sobótky) ve Slezsku, o níž píše merseburský kronikář Thietmar a která byla podle archeologických dokladů centrem kultu již od pravěku. Podobnou pověst mají ve Slezsku ještě další výšiny: Łysa Góra, Radunia, Góra Košciuszki. Ve Štětíně stály chrámy na třech tamních výšinách, spojených příznačně s kultem Triglavovým. V Čechách měl zvláštní pověst Říp, můžeme-li báji o praotci Čechovi považovat za náznak zvláštní úcty k této hoře stojící osaměle v rovině. Archeologickým dokladem kultu pro nejvyšší horu Českého středohoří Milešovku je nález střepů z 9. stol. a parohového kotoučku se slunečním symbolem na jejím vrcholu. Hliněný kotouč v vypíchaným  symbolem slunce byl nalezen též na vrchu, na němž později vzniklo hradiště Libušín u Kladna. U jiných výšin se zachoval pouze výmluvný název bez dalších jiných dokladů: Svatobor u Sušice v jižních Čechách, Radhošť na Moravě, Bělbóh a Černobóh v Lužici atd.; některé z těchto názvů jsou však patrně pozdějšího data. Přesto je jisté, že byli uctíváni zvláštní horští duchové. Jestliže Kosmas např. mluví o oreádách, pak užívá řeckého označení horských nymf zřejmě pro podobné bytosti, ctěné ještě v jeho době v Čechách. Odpovídají horským vílám, známým na celém Balkáně od Slovinska až po Bulharsko jako vile planinkije nebo samovile samogorske, které obývají jednotlivé hory nebo jeskyně, kde se zjevují též v podobě hadů. Lüneburští Slované, poslední zbytek polabských Slovanů, jenž se udržel až do 16. stol., uctívali görzony, horské duchy, kteří si od nich vypůjčovali nádoby na pečení chleba a odměňovali je za to bochánkem. Také Jihoslované znali řadu horských duchů. Srbové vzývali gorjanina, který měl pověst léčitele nemocí. Slovinci se obávali zlého labuse, jenž sídlil v podzemních chodbách a lákal malé děti do hlubin. Zato si předcházeli černého dimka nebo bílého běliče či labera obětinami chleba, mléka a sýra, aby jim v dolech ukázali rudné žíly. Rovněž na Slovensku vládl v podzemí kovlad se svými permoníky a střežil v něm poklady; havíři považovali za svou povinnost varovat jej před každým výstřelem, jinak sami mohli přijít k úrazu. Jeho ženským protipólem byla runa, vládkyně zlatých dolů, zvaná též zemná paní. V Čechách se dělníci v lomech obávali skalního ducha, který je strašil hlomozem v podobě dusotu koní nebo silného vichru. Krkonoše byly doménou horského ducha Krakonoše, jenž trestal zlé a odměňoval dobré. Východní Slované si vyprávěli o pyšných obrech, zvaných asilkové či osilkové, kteří vytvářeli skály a řeky, vytrhávali stromy a rozbíjeli kameny. Obr Svjatogor ruských bylin představoval ztělesnění zemské tíže: sama země ho nemohla unést a on sám opět nemohl unést zemskou tíži, kterou měl ukrytu v torbě. Byl proto upoután bez pohybu na jednom místě a zahynul při setkání s Iljou Muromcem. Jeho jméno souvisí zřejmě s úctou k posvátným horám, a může mít proto staré kořeny. Všechny tyto představy patří již novodobému kulturnímu projevu a mají vesměs lokální zabarvení, v němž se projevují i cizí vlivy, viz. např. permoníky z německého Bergmännchen. Nicméně jsou dozvukem starých kultů hor, skal a podzemí, které Slované sdíleli se svými evropskými sousedy. Hmotnými svědky starého kultu kamenů jsou obětní kameny s vyhloubeninami, jež mají většinou podobu misek, někdy však i lidských nohou, rukou, zvířecích stop, střely, kříže apod. Na evropském kontinentě jsou rozloženy od Velké Británie až po Rusko (tzv. Schalensteine, kamni-sledoviki) a z velké části pocházejí již z pravěku. Byly však předmětem kultu nepřetržitě až po středověk, ba i novověk. Podle etnografických záznamů se např. v Bělorusku přinášely až do počátku 20. stol. na tyto kameny oběti v podobě květů a pokrmu a dešťová voda z prohloubeninek byla považována za léčivou; přitom šlo o kameny, které podle archeologického výzkumu pocházely již z doby bronzové. Kult kamenů, resp. bytostí v nich přebývajících, měl tedy hluboké kořeny, přesahující časové i etnické hranice. I Keltové uctívali např. pravěké megality, Germáni své Externsteine ve Vestfálsku, koboldy a trpaslíky, strážce pokladů pod zemí (proslulý byl zejména Alberich z Písně o Nibelunzích). Trpaslíky - kaukis - znali i Baltové, u nichž je úcta ke kamenům s obětmi na ně přinášenými doložena až do novověku. Rovněž středověká, renesanční a barokní alchymie uznávala ve svém esoterním učení gnómy jako představitele elementu země. Úctu k výšinám a jiným posvátným místům přejímala nakonec i církev, která na nich stavěla kostely nebo kláštery.   Vodní bytosti Největšího rozšíření dosáhl kult duchů vodního elementu, bohatě doložený už od nejstarších dob až do novověku. Již Prokopios zdůrazňoval úctu k řekám a nymfám jako jeden ze základních rysů slovanského náboženství. Západní i východní prameny mluví pak po celý středověk téměř stereotypně o uctívání pramenů, řek, jezer i moře spolu s duchy v nich přebývajícími. Nechybějí ani konkrétní údaje. Např. Thietmar Merseburský se zmiňuje o posvátném jezeře Glomačů-Daleminců, jež sloužilo jako orákulum, neboť se v době hrozící války zabarvovalo do červena. Z jiného jezera u Retry zvěstoval toto nebezpečí velký kanec, který se vynořoval ze zpěněných vln.  Objevuje se též spojení posvátného stromu a pramene, známé již v antických mýtech o nymfě Egerii; podle Herborda se s ním setkal Otto Bamberský při své misii v Pomořanech na počátku 12. stol. Úcta k jezerům a řekám se podle svědectví Helmoldovy kroniky zcela přirozeně rozvinula v meklenburské krajině, tak bohaté na vodní plochy. V Čechách se podle Kosmy konaly oběti studánkám ještě v 11. stol., takže i v křesťanské společnosti z počátku 12. stol. byl pražský biskup nucen je přísně zakazovat (Homoliář opatovický). Také Povest vremennych let dokládá u ruských kmenů oběti jezerům a studním a po ní četné traktáty z 11. až 13. stol. Úcta k řekám se odráží i v láskyplné personifikaci vodních toků v pozdějších ruských bylinách - tatíček Dněpr, matička Volha apod. V slovanském překladu Řehoře Neziánského se o jižních Slovanech praví, že uctívají řeku jako bohyni. Ve světle těchto starých svědectví pak můžeme pochopit bohatství novějších dokladů a hledat v nich se značnou dávkou oprávněnosti starý původ, zvláště když v některých případech, jako u vodníka, víl a rusalek, nechybějí určité náznaky kultu rovněž již ve středověku. Bytosti přebývající v pramenech, ve studánkách, v řekách v jezerech a v mořích mají převážně ženskou podobu. Antickým nymfám a néreidám, germánským nixám a undinám, keltským divám a divonám odpovídají slovanské víly, samovily, rusalky, vodní nebo mořské panny a žínky, jež mají při všech krajových odlišnostech v podstatě totožné vlastnosti i sféru působnosti. V popředí stojí víly a rusalky, které souvisejí i s jinými elementy, zdá se však, že jejich vlastní doménou byl právě vodní živel. Původní název, známí všem Slovanům, zněl asi vila (na Balkáně samovila), případně diva, samodiva (převzatá i do novořečtiny jako samotitha), divka, což má indoevropský kořen - srov. keltské dive divone, latinské divus, diva atd. Na Ukrajině se vládkyně rusalek nazývala právě Diva. Výraz vila pochází od viliti - být posedlý, vilý - bláznivý; v Dalimilově kronice z počátku 14. století je užito slova vila ve smyslu blázen. Označení rusalka je patrně novějšího data, alespoň není doloženo před 16. stol. Vzniklo jednak z domácího kořene - nejspíše "rusá" podle barvy vlasů nebo "rusa" ve významu "řeka" (viz. ruslo - řečiště, vodní proud), jednak pod vlivem antických slavností bakchického rázu zvaných rosalia, jež se pod názvem rusalija rozšířily přes Balkán na Rus, kde se slavily již v 11. stol.; výraz rusalka je vůbec rozšířen především u východních Slovanů. Rusalije se spojovaly se vzpomínkou na mrtvé a z toho asi vznikla představa rusalek jako duší dívek předčasně zemřelých, utopených nebo sebevražednic, které se zařadily k přírodním bytostem. O vílách se vypráví hlavně na Balkáně, v Bulharsku od 13. stol., v Srbsku od 14. stol., známy však byly i ve střední Evropě, v Čechách např. v 15. stol., nepřímo také ze starších místních názvů (Vilice, Vilov, Vilín atd.), v Rusku jsou uváděny již v pramenech z 11.-12. století, z pozdějšího folklóru však byly vytlačeny rusalkami; zná je i slovenská lidová kultura. Vesměs jsou popisovány jako krásné dívky s průsvitným tělem v bílém šatě, s dlouhými zlatými nebo rusými vlasy, jež jsou zdrojem jejich života a síly - ztráta jediného vlasu by pro ně znamenala smrt. Okouzlující zjev umocňuje i krásný hlas. S oblibou proto zpívají a tančí v kruhu (vilino kolo na Balkáně); toto místo lze poznat podle vyšší trávy, jahod nebo podle hub vyrostlých v kruhu či polokruhu a nedoporučovalo se na ně vstupovat. Jsou schopny měnit se ve zvířata, nejčastěji v labutě, ale také v koně (kůň bývá jejich darem), někdy v sokola, ba i ve vlka. Rády si vyjíždějí na lov na koni nebo na jelenu jako antická Diana. Umějí též věštit a vyznají se v léčení, především víly, jejichž pramen má léčivou moc. Rodí se z rosy, zejména když prší, svítí slunce a utváří se duha. Zajímavý je vztah víl k lidem. Většinou bývá příznivý, zvláště k mladým statným mužům, jimž věnují svou lásku a pomoc v životě i v boji s nepřáteli. Tato záliba v hrdinech silně připomíná germánské valkýry. Junáci srbských lidových písní mají často vílu za "posestrinu", tj. zvolenou sestru, která je chrání a obdarovává. K sňatkům s muži však dochází někdy i nedobrovolně: když se mládenec zmocní jejich odložených labutích křídel nebo uzdy. Ale jakmile získají víly tyto věci nazpět anebo když se jim ustřihnou dlouhé vlasy, mizí. Jejich děti jsou neobyčejně moudré a mají výbornou paměť. Někdy se víla spřátelí s dívkou, která si od ní vyprošuje krásu a ochranu pro svého milého. Kromě toho chrání víly také svá oblíbená zvířata - jeleny, laně, kamzíky. Mohou však působit i zlo. Mstí se za urážky, vyrušení ze svých rejů nebo neuposlechnutí svých pokynů. Mohou člověka pomást na rozumu - stejně jako antické nymfy, takový člověk se pak nazýval vilovnjak (srov. i staročeské vila = blázen). Zlých skutků se dopouštějí zejména černé vodní víly, které straší nebo topí koupající se mladíky, svádějí z cest poutníky, nedovolují žíznivým pít ze svého pramene, ne moři pronásledují a potápějí koráby. V Makedonii nazývají tyto zlé víly judy. Aby si víly naklonili, přinášeli jim lidé oběti, zejména k pramenům: koláče, polní plody, květy, pestré stužky rozvěšované po stromech apod. V Bulharsku se dokonce slavil o letnicích samovilský svátek, spojený se sbíráním a vázáním květů, se zpěvy a s různými obřady při západu slunce. Mnoho styčných bodů víl s východoslovanskými rusalkami naznačuje spřízněnost, ne-li částečnou totožnost těchto elementárních bytostí, jejichž působištěm byl vedle lesů a polí hlavně vodní živel. Jsou popisovány shodně jako víly, také jejich moc je soustředěna v dlouhých vlasech, které musí zůstávat neustále mokré, jinak by rusalka zahynula. Začne-li si je však rozčesávat, může způsobit i povodeň. Snad k nim patří i bytosti zvané bereginje, je-li výklad jejich původu od slova "bereg" (břeh) správný; jsou zmiňovány bez bližšího vysvětlení v některých ruských Slovech z 12. stol. Také rusalské svátky se slavily o letnicích, kdy se přinášely oběti k břehům vod (chléb, máslo, sýr), věšely na stromy kousky látek a věnce, popř. se házely do vody. V onom svatodušním týdnu se však rusalky stávaly lidem nebezpečnými: topily poutníky nebo je ulechtávaly k smrti, pokud neuhodli jejich hádanky, bořily mosty, hráze, ničily rybářům sítě, na moři převrhovaly lodě. Před jejich mocí však chránily některé rostliny, jako máta, pelyněk a libeček. Zdá se, že na rozdíl od víl bylo působení rusalek na lidi převážně neblahé, a to zřejmě v důsledku jejich předpokládaného manistického původu: duše nekřtěňátek, utopených dívek, sebevražedkyň, nevěst zemřelých před svatbou apod. Vesměs tedy duše nešťastných lidí, na něž bylo třeba pamatovat, aby se nemstily. Proto se také o rusalijích vzpomínalo na zemřelé - pokud se podobné motivy objevovaly i u víl, odráží se v tom zřejmě zpětný vliv kultu rusalek. Podle některých náznaků byly rusalky jakýmsi posledním vývojovým stupněm duší nešťastně zesnulých, neboť vedle nich podobně působily mavky (majky, navje), rovněž duše nekřtěňátek a utopených, o nichž se vyprávělo, že se po sedmi letech, pokud je někdo nevysvobodil z jejich zakletí, měnily v rusalky. Tyto bytosti však patřily výslovně ke kultu mrtvých. Představy, že duše zemřelých spolupůsobí v přírodních silách, byly obecně rozšířeným přesvědčením, jež se neomezovalo jen na určité etnické hranice. Mužským představitelem vodních bytostí byl vodník či vodní muž, známý Slovanům západním (český hartman, mužíček, slovenský vodní chlap, lužický wódny muž, nykus, wódnik, polský topielec, topiel) i východním (vodjanoj, vodjanik, vodovik), z jižních pak pouze Slovincům (vodeni, povodnji, muk, gestrin). Jde o představu nepochybně starou a původní, i když ovlivněnou už ve středověku německým sousedstvím - viz české hartman z německého Wassermann nebo lužického nykus z německého Nyx apod. Zatímco vodní žínky, víly a rusalky jsou bytostmi skupinovými, vystupuje vodník individuálně, ve svém prostředí působí obvykle sám, vůči lidem většinou nepřátelsky. Nejraději se zdržuje v černých vodách. Smutné zkušenosti s ním mívali zejména mlynáři, rybáři a plavci, a proto se ho snažili usmířit obětmi, většinou zvířecími: koňmi, krávami, ovcemi, černým kozlem, černou sviní, černým kohoutem, husami, kachnami, rybami; někdy se však spokojil i s kousky chleba, s máslem nebo vínem. Aby nerozbořil hráz, bylo nutno zakopat do ní koňskou hlavu. Pozoruhodné je, že tento ukrajinský zvyk je doložen archeologicky i v jiných krajích, a sice nálezy koňských lebek v hradbách časně středověkých hradišť, zřejmě za podobným apotropaickým účelem (např. v Zabrušanech v Čechách, v Gdaňsku v Polsku). Ve vnější podobě vodníkově se projevují krajové rozdíly. Zatímco ruský vodjanoj je líčen jako holohlavý stařec s nafouklým břichem a tvářemi, s vysokou síťovou čepicí, s opaskem z vodní trávy a s husíma nohama a jeho baltsko-slovanská obdoba "ančutka" jako rohatý, bezprstý a bezpatný čertík létající též vzduchem, měl český vodník, existující jako maškara již v 16. stol., zelené punčochy, kalhoty z teletiny a žlutý kabát, zelené oči (pravé oko krhavé) i vlasy, z nichž neustále kapala voda. Lidové bajky ho oblékaly ještě pestřeji: do červeného nebo zeleného kabátku s velkými šosy (z jednoho kapala voda) a do klobouku zdobeného velkou kyticí. Jeho tělo bylo měkké jako bláto. V ruce držel zelený proutek, jimž si otvíral vodu. Slovinský vodeni se opět podobal spíše myslivci, chasníkovi nebo dědovi, měl velké kníry, byl až po pás zelený, s dolní částí rybí, jindy nosil pestré spodky, zelenou sukni, červenou čapku, stříbrné nebo skleněné střevíce. Slovenský vodník z tatranských ples byl celý obrostlý mechem. Ostatní vlastnosti byly víceméně shodné. Uměl se přeměňovat ve zvířata, zejména vodní, za dne se skrýval v hlubinách, v noci vycházel na břeh, odpočíval a česal si vlasy. V zimě spal a probouzel se až na jaře, kdy zlostně lámal ledy a bouřil vodní hladinu. Kapku vody dovedl proměnit v rozvodněnou řeku. Ve vodě jezdil na sumci, ale na souši proháněl i koně nebo krávu. Mlynářům a rybářům prováděl darebné kousky, převracel loďky, trhal sítě, mstil se za pohanu, koupající stahoval do vody a jejich duše věznil v hrníčkách. Pokud nebyl ženat s vodní pannou, lákal k sobě dívky a ženil se s nimi - známkou vodníkovy svatby byla povodeň. Když se dívce podařilo z moci vodníkovy uniknout, zabíjel ze msty jejich dítě - motiv známý i z balady K.J. Erbena. Vyloženě zlou variantou vodníka byl ruský bolotjanyk, žijící v bažinách, nebo očeretjanyk, jehož domovem byly močály a rákosí. Pomáhal, jen když byl v dobré náladě: pak naháněl rybáři ryby, chránil husy, kachny, ryby i včely - proto se mu obětoval první roj. Neškodný byl obvykle v pátek, jenž mu byl zasvěcen. Jeho vodní žena se chovala k lidem většinou laskavěji. Ochranou proti vodníkovi byly některé rostliny, jako černobýl, tolita a kapradí. Chytit ho bylo možno houžví upletenou z devatera lýčí a barevných tkanic, zvláště nebezpečné pro něj bylo klokočí posvěcené na Květnou neděli, které ho mohlo zahubit. Ke spoutání polského topielce bylo třeba lípového lýka. V chorvatském, srbském a bulharském folklóru výrazná postava vodníka chybí. Na dalmatském pobřeží znali pouze mořské lidi (morski ljudi), bytosti napůl rybí, napůl lidské, které v noci vylézaly na břeh a osvěcovaly jej svítivými kameny. Kdo se jich zmocnil, měl štěstí po celý život. Jinak plnila u Chorvatů funkci vodníka čarodějka žijící ve vodě. V Bulharsku jí odpovídala stichija, která stahovala lidi do hlubin jezer a řek, zatímco Srbové znali jen vodní víly, jejichž působnost byla však lidem spíše příznivá.

Zdeněk Váňa
Svět Slovanských bohů a démonů, Panorama Praha, 1990
(převzato ze slovanstvo.wz.cz)